Slezská ornitologická společnost

Vítejte na webových stránkách

Slezské ornitologické společnosti !

Naleznete zde základní údaje o naší společnosti, její činnosti a další informace.

Straka obecná – druh běžný v moravskoslezské metropoli, vzácný v moravskoslezské vesnici
21.1.2021
Straka obecná (Pica pica) je všeobecně známý ptačí druh. Dětem jako „zlodějka“ lesklých šperků, dospělým jako „predátor“ holátek drobných pěvců. Ano, potravou straky obecné jsou opravdu i mláďata a vejce drobných pěvců, nicméně její strava je velmi různorodá, počínaje semeny, konče odpadky. Velmi často však bývá neprávem označována jako hlavní viník úbytku drobných pěvců ve městech a vesnicích. Zajímavé ale je, že o její početnosti v zástavbě České republiky máme jen velmi málo údajů. I proto jsme se před dvěma lety rozhodli, že ji vybereme jako Pobočkového ptáka let 2019–2020 a budeme se věnovat jejímu rozšíření ve městech a vesnicích Moravskoslezského kraje a okresu Vsetín.

Bohužel k mapování se připojilo jen velmi málo našich členů. Nicméně několik místních ornitologů, kteří se v letech 2019 a 2020 do kampaně zapojili, přišlo se zajímavými výsledky. Celkem zmapovali 10 různých částí měst (Bruntál, Kopřivnici, Nový Jičín, Moravskou Ostravu, Petřvald, Příbor, Rychvald a další) a pět vesnic či jejich částí na Hlučínsku. Celková rozloha území podle aktuálně dodaných výsledků je přes 2 300 ha (na jejich případné odevzdání počkáme ještě do konce ledna t. r.).

Ve srovnání hnízdní hustoty obsazených hnízd ve městech a ve vesnicích se dostavil očekávaný výsledek. V městských částech menších měst byla straka obecná přibližně 2x početnější, ale v některých částech Moravské Ostravy bylo v přepočtu na 10 ha plochy dokonce 20x více obsazených hnízd než na tu samou plochu ve vesnicích. Příčina zdá se být jasná – dostatek hnízdních příležitostí v podobě roztroušené zeleně a dostatek potravy z produktů lidské činnosti. Nicméně je důležité dodat, že i v Moravské Ostravě je její hnízdní hustota srovnatelná s polskými městy. Průměrná hnízdní hustota z celé zkoumané plochy je však velmi nízká, přibližně 4 páry na 100 ha zástavby. Za možný úbytek drobných pěvců ve městech tak určitě nebude „zodpovědná“ straka obecná, ale zejména nedostatek hnízdních příležitostí či vhodné potravy, nebezpečné prosklené plochy a další.

Více podrobností a zajímavých údajů o hnízdním rozšíření a početnosti, ale i zimovišti straky obecné v zástavbě Moravskoslezského kraje se dozvíte v připravovaném čísle našeho ornitologického časopisu Acrocephalus (Ostrava).

Je nám milou povinností poděkovat dvěma našim členům – Marii Hánové a Petru Mecovi za jejich úsilí během mapování a ochotu se do kampaně připojit.

Text Patrik Molitor a Martin Mandák, foto Patrik Molitor
Podpora hnízdění puštíka obecného v Rychvaldu
23.12.2020
Puštík obecný (Strix aluco) je naší nejběžnější sovou. Jeho početnost byla podle posledního Atlasu hnízdního rozšíření v České republice z let 2001–2003 odhadnuta na 10 000 až 18 000 párů (Šťastný et al. 2006).

Velikostí a stavbou těla je v našem prostředí nezaměnitelnou sovou. Je přibližně 40 cm vysoký, s mohutnou kulatou hlavou a výraznýma černýma očima, kolem kterých má jednobarevný, tmavě lemovaný obličejový závoj. Zbarvení je poměrně variabilní, od rezavé po šedohnědou, svrchu je tmavě skvrnitý, na spodině tmavě čárkovaný.

Puštík obecný obývá širokou škálu stanovišť od lesního prostředí až po zemědělskou krajinu, méně i vesnické a městské prostředí. Typickým hnízdem je stromová dutina, ale zahnízdí i v opuštěných budovách, výklencích, starých hnízdech dravců nebo na zemi u paty stromů. Ochotně přijímá i hnízdní budky, čehož lze využít při snaze podpořit jeho populaci na určitém místě.

V místě opakovaných hlasových projevů druhu byly pro podporu jeho hnízdění v Rychvaldu vyvěšeny jednatelem Slezské ornitologické společnosti dvě hnízdní budky. Protože se mají budky umisťovat ve výšce nejméně šesti, podle některých zdrojů dokonce osmi metrů, byly budky umístěny na stromy ve spolupráci s amatérským horolezcem panem Lukášem Turkem. Za jeho nezištnou pomoc mu moc děkuji.

Budky jsou umístěny v listnatém lesíku na soukromém pozemku se svolením majitele. Velikosti sovy odpovídají i rozměry hnízdních budek. Základna budek má rozměry 30 x 30 cm, jejich výška je 60 cm a průměr vletového otvoru 14 cm. Protože si puštíci ani jiné sovy nestavějí hnízda, byla vnitřní dutina do třetiny výšky vystlána senem a sušeným mechem. Budky jsou umístěny na stromy, které mají spodní část kmene holou, aby se znesnadnil přístup predátorům. Ze stejného důvodu bylo i okolí budek upraveno tak, aby se přístup predátorům omezil i z okolních stromů. Jistou slabinou budek je jejich světlá barva, která je důsledkem k přírodě šetrné povrchové úpravy. Barva hnízdních budek by měla totiž být v daném prostředí pokud možno co nejméně nápadná.

O případném zahnízdění puštíka obecného v hnízdní budce vás budu informovat prostřednictvím dalších příspěvků.

Text a foto Emil Morav
Jako jehla v kupce sena
15.12.2020
Když se mě Jaroslav Vlach v pátek 11. 12. zeptal, jestli se nechci zúčastnit výpravy do Polska za modruškou tajgovou (Tarsiger cyanurus), v duchu jsem tento záměr hodnotil jako hodně bláhový nápad. Když mi ale Mikuláš Řimánek, který výpravu pořádal, sdělil, že má souřadnice jejího posledního výskytu a že v okolí těchto souřadnic byla opakovaně pozorována již posledních 14 dnů, změnil jsem svůj názor a rozhodl jsem se k výpravě přidat.

Asi 30 km západně od města Lodž leží Sieradz. Toto historické město se stalo v dějinách hned třikrát svědkem korunovace polského krále a v současnosti je svědkem zimování pěvce z čeledi lejskovitých, který běžně zimuje v jihovýchodní Asii.

Najít modrušku v lužním lesíku o velikosti přibližně 4 ha, který představoval část městského parku, se jevilo jako těžký, ale reálný úkol. V koutku duše jsme doufali, že se sameček modrušky v zimním šatě bude nacházet někde v blízkosti posledního výskytu. Po první hodině marného hledání, kdy nebylo po drobném ptáčku vidu ani slechu, v nás postupně narůstal pocit, že naše hledání bude marné. Brzy se k nám přidalo několik polských kolegů, kteří k vyhledávání vysněného ptačího druhu využívali i provokaci nahrávkou. Ihned po jejím prvním použití se modruška poprvé ozvala, a to hned kousek ode mě a Jaroslava Vlacha. Bohužel, přestože proletěla asi deset metrů od nás, pěvce jsme nespatřili. Jeho přítomnost nám však dodala energii k dalšímu hledání.

Z naší trojice nakonec modrušku spatřil jako první Mikuláš Řimánek. Já jsem si na toužebné asi deset vteřin trvající setkání musel počkat ještě další půlhodinu a Jaroslav Vlach se ke svému velkému zklamání pozorování nedočkal. Modruška byla totiž po celou dobu velmi aktivní a na žádném místě se příliš dlouho nezdržela. Přes její pestrý vzhled byla v terénu většinu času prakticky neviditelná. Na její focení nebylo ani pomyšlení.

Modruška tajgová hnízdí nejblíže ve Finsku, kde místní ornitologové zaznamenali v posledním roce nárust počtu teritoriálních samců o přibližně 25%. Meziroční výkyvy početnosti jsou však pro tento druh typické. V Polsku jsou většinou pozorováni mladí jedinci, kteří jsou svrchu olivově šedí, mají žluté boky, špinavě bílou spodinu těla a namodralou pouze svrchní stranu ocasu. Samec ve svatebním šatě je svrchu tmavě modrý, boky má oranžové a spodinu těla bílou. Velikostí i stavbou těla může vzdáleně připomínat červenku obecnou. V České republice byl tento druh zaznamenán pouze jednou a to v říjnu 2007.

Modrušce přirozeně přejeme, aby ve zdraví přečkala zimu a aby se po svém osobitém způsobu zimování úspěšně vrátila na hnízdiště.

Text Emil Morav, foto Wikimedia Commons
Činnost SOS v roce 2020
24.11.2020
Vážení členové,

na základě vašeho vyjádření se výbor SOS rozhodl podzimní členskou schůzi neuskutečnit ani on-line formou. Pro vaši představu uvádíme alespoň rámcový přehled činnosti v roce 2020.

Tradičně jsme vypracovali řadu ornitologických a ornitologicko-chiropterologických posudků ve městech a obcích Moravskoslezského kraje a okresu Vsetín. Přispěli jsme tímto k ochraně a zamezení zničení hnízdišť nejen rorýsa obecného a kavky obecné, ale také dalších synantropních druhů ptáků a netopýrů. Mimo to jsme zpracovali také ornitologicko-chiropterologický průzkum parku ve Frenštátu pod Radhoštěm, průzkumy ke kácení dřevin v Šenově a Karviné či posudek k přemístění hnízda čápa bílého ve Fulneku.

Nedílnou součástí naší práce byla také správní řízení. Našimi stanovisky ve prospěch ochrany ptáků jsme se vyjádřili k odstřelu morčáka velkého a kormorána velkého, k aplikaci jedu Stutox či k organizaci dětského tábora v Beskydech.

V programu ČSOP Ochrana biodiverzity byly podpořeny oba naše projekty – Praktická ochrana hnízd silně ohroženého motáka lužního (Circus pygargus) na Opavsku a Mapování kriticky ohroženého strnada zahradního (Emberiza hortulana) na Moravě, které byly v roce 2020 úspěšně realizovány.

Tradičně jsme spolupracovali se státními organizacemi v oblasti ochrany přírody, zejména s Českou inspekcí životního prostředí a s Regionálním pracovištěm Agentury ochrany přírody a krajiny Správa CHKO Poodří.

Redakční rada našeho ornitologického časopisu Acrocephalus (Ostrava) na jaře letošního roku připravila nové číslo. O propagaci pobočky v médiích se aktivně staral náš jednatel a předseda pobočky. Příspěvky zabývající se ochranou a výzkumem ptactva v našem regionu byly publikovány nejen na našem webu a facebookovém profilu, ale např. i v časopisech Poodří, PRIO, Polanský zpravodaj aj. Poskytli jsme také rozhovor pro Český rozhlas Ostrava a v rámci možností uskutečnili i několik vycházek pro děti a širokou veřejnost.

Podrobnější informace o činnosti naší společnosti se dozvíte na jarní členské schůzi, na které máme přislíbenou účast našeho elitního ornitologa a popularizátora ornitologie Tomáše Grima s přednáškou Proč nemají ptáci rádi přírodu? Proč se stěhují do měst? Máte se na co těšit, pokud nám to aktuální epidemiologická situace dovolí.

Za výbor SOS Patrik Molitor
Wielikąt opět boduje
22.11.2020
Ani pozdní podzim neubírá rybniční soustavě Wielikąt, která se nachází v Polsku přibližně 9 km jihovýchodně od Racibórze, na zajímavosti. Na rybniční soustavě se zdržují mnohé druhy, o kterých pojednával článek uveřejněný na našich stránkách asi před měsícem. Nově se zde hojně vyskytují i severské druhy hus, zejména husy tundrové a husy běločelé. Na jednom částečně vypuštěném rybníku je k vidění hejno čírek obecných čítající nejméně tisíc jedinců.

Birdwatcherskou zajímavostí jsou dva jedinci kachnice bělohlavé (Oxyura leucocephala). Jedná se o ptačí druh, který hnízdí nejblíže ve Španělsku, severní Africe a Turecku. Tato menší potápivá kachna se podobá kachnici kaštanové, liší se však nápadně vybouleným slemenem u kořene zobáku. Na rozdíl od své příbuzné, která byla v západní Evropě a Velké Británii introdukována, se v Evropě jedná o původní druh. Na Wielikątu jde pravděpodobně o dva mladé jedince.

Čímpak nás asi rybniční soustava Wielikąt překvapí příště?

Text a foto Emil Morav
Sova pálená na audienci u starosty Hlučína
21.11.2020
Neobvyklý pohled z okna se naskytl dne 19. 11. 2020 panu starostovi Hlučína a dalším zaměstnancům městského úřadu. Na venkovním parapetu kanceláře seděla sova pálená (Tyto alba). Pokud by při spatření člověka ihned odlétla, brali bychom to jako pěkný doklad výskytu tohoto velmi vzácného druhu nejen v našem regionu. Jenže ona tam seděla celé dopoledne, potažmo celý den a následující noc. Přestože sovy pálené k hnízdění výhradně využívají lidské stavby (např. stodoly či kostelní věže), nejde o druh, který by se běžně pohyboval mezi lidmi, jako např. zimující havrani polní. I ten by z parapetu odletěl, kdyby spatřil člověka na tak krátkou vzdálenost. Toto chování sovy pálené vzbudilo u místních ornitologů řadu otázek, zejména zdali se nejedná o nemocného jedince. Proto se ještě tentýž den vydal na městský úřad Otakar Závalský ze Záchranné stanice pro volně žijící živočichy v Bartošovicích, aby se zkušeným okem na sovu podíval. Sova se mu nezdála nijak nemocná a působila, že je v dobré kondici. Večer se na náměstí v Hlučíně potkali ještě tři místní ornitologové ze Slezské ornitologické společnosti, přičemž dva z nich pozorovali sovu až do ukončení doby vycházení. S přicházející nocí sova nabírala na aktivitě, začala si probírat peří, protahovat se, proletěla se, aby se vzápětí objevila na parapetu jiného okna. I toto chování je přinejmenším neobvyklé. Druhý den ráno se proto Otakar Závalský na úřad opět vypravil a pokusil se sovu odchytit. Neúspěšně, jelikož sova při otevírání okna ihned přeletěla náměstí a ztratila se. K objasnění celé situace přispěl Karel Poprach, jeden z největších našich odborníků na tento druh. Může se pravděpodobně jednat o jedince chovaného v zajetí – to by vysvětlovalo jeho nebojácnost vůči lidem. Na druhou stranu, chov není zdaleka jednoduchý a chovatel k němu potřebuje povolení. Navíc sova pravděpodobně neměla ani chovatelský kroužek. Pokud by nějaký nezodpovědný chovatel kroužek sundal a sovu vypustil, zřejmě by ji odsoudil k smrti, jelikož takovýto jedinec nemá obvyklé návyky k lovu kořisti. Vše jsou ale spekulace. Kdybyste „krotkou“ sovu pálenou v okolí Hlučína spatřili, kontaktujte e-mailem přímo nás nebo rovnou Záchrannou stanici pro volně žijící živočichy v Bartošovicích. Děkujeme.

Za laskavé poskytnutí fotografie děkujeme paní místostarostce Hlučína Petře Řezáčové.

Text Patrik Molitor, foto Petra Řezáčová
Strakapoud jižní možná uniká pozornosti
11.11.2020
V České republice žije pět druhů strakapoudů. S některými druhy se můžeme setkat také v našich městech. Zvláště jeden druh – strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus) – je v našich podmínkách vázán převážně na městské prostředí. Vyhledává zahrady, zahrádkářské osady, sady nebo hřbitovy. Na těchto místech nachází svoji oblíbenou potravu, kterou tvoří zejména nejrůznější plody (např. ořechy, švestky, třešně). Také zde má dostatek vhodných stromů k hnízdění.

V České republice se jedná o ohrožený druh, který je rozšířen zejména na jižní a střední Moravě. Ve Slezsku je stále poměrně vzácný a v současnosti je jeho hnízdění prokázáno pouze v Opavě, kde se nachází populace 5–10 párů. Pravděpodobně je však v dalších městech přehlížen, protože se velmi podobá strakapoudovi velkému (Dendrocopos major). Nejdůležitějším určovacím znakem je hlasový projev, který je výrazně měkčí a přepisuje se jako „gipp“, zatímco u strakapouda velkého jako krátké ostré „kik“. Dále je také nápadná absence černé linky, která spojuje středový proužek na šíji s proužkem po stranách krku.

Vzhledem k absenci aktuálních pozorování z měst a vesnic Moravskoslezského kraje mimo Opavu, je každý údaj ze Slezska velmi cenný. Prosím tedy o zadání každého pozorování strakapouda jižního do Faunistické databáze ČSO (avif) s uvedením co nejvíce podrobností o určovacích znacích, počtu, pohlaví a aktivitě.

Nejlepší dobou pro zjištění tohoto druhu je období března a dubna, ale můžete se s ním setkat i kdykoli během roku. Pokud nemáte s druhem dostatek zkušeností, je fotodokumentace nebo nahrávka hlasu vítaná.

Text a foto Matěj Tvarůžka
Další vzácní tuláci v Moravskoslezském kraji
7.11.2020
Jen těžko uvěřitelný zážitek má na svém kontě skupina ptáčkařů, která se chtěla ve čtvrtek 5. 11. 2020 potěšit pozorováním břehouše rudého na rybníku Bezruč v CHKO Poodří. Již pozorování tohoto ptačího druhu je velkou vzácností, neboť tento bahňák hnízdící nejblíže až na severu Skandinávie se v ČR objevuje průměrně jednou až dvakrát ročně (např. pro rok 2019 záznam v databázi Birds.cz zcela chybí). B. rudý se pohyboval většinou ve společnosti vodouše šedého nebo v hejnu šestnácti kolih velkých, které také u nás patří mezi vzácné druhy ptáků.

Dvojce birderů se později od ostatních pozorovatelů odpojila s tím, že si chce prohlédnout početné hejno čejek chocholatých na nedalekém rybníku Prosňák. Chtěli se přesvědčit, zda se v tomto hejnu nevyskytuje keptuška stepní, která bývá u nás ojediněle pozorována právě s čejkami.

Asi za dvacet minut se dvojice ozvala s tím, že pozoruje bahňáka, který vykazuje znaky vodouše žlutonohého. Tento druh ptáka hnízdí v Severní Americe a na našem území ještě nebyl do té doby pozorován.

Za pár minut již pětičlenná skupina nadšenců živě debatovala nad tělesnými proporcemi pozorovaného ptáka, který se za velmi špatných světelných podmínek většinou pohyboval v depresi bahnitého dna ve společnosti jespáka bojovného, zatímco šestý člen týmu (tříletý chlapeček) projevoval aktivně přání jít domů. Po přesunu skupiny na vhodnější stanoviště, odkud byl bahňák vidět celý a navíc ve světle zapadajícího slunce, se skupina sjednotila v názoru, že se jedná o vodouše žlutonohého.

K rukám faunistické komise nyní putuje formulář pro hlášení pozorování společně s fotografiemi, na základě kterých FK musí ještě oficiálně uznat nebo zamítnout, zdali se jedná o předpokládaný druh. V pátek 6. 11. se však na Prosňáku vystřídala řada pozorovatelů (a někteří z nich byli členy FK) s dlouholetou praxí v pozorování ptáků a o druhové příslušnosti vodouše již nikdo nepochybuje.

Ať už však faunistická komise rozhodne jakkoli, velký dík patří především Tomáši Grimovi a Michalu Šindelovi, kteří svou vytrvalostí a pozorovatelskou pečlivostí s největší pravděpodobností identifikovali nový ptačí druh pro ČR a řadě pozorovatelů zprostředkovali nevšední ptáčkařský zážitek. Velké díky, pánové!

Text a foto Emil Morav
Rekordní počet vyvedených mláďat motáka lužního na Opavsku v roce 2020
1.11.2020
Podzim je časem ptačí migrace, ale také dobou sumarizace výsledků z uplynulé hnízdní sezony. Mnohdy otravné sezení u počítače mohou aspoň trochu zpříjemnit dosažené výsledky terénního úsilí. Když skupina ornitologů, která se pravidelně věnuje monitoringu a ochraně hnízd motáka lužního (Circus pygargus) na Opavsku, dala své výsledky z letošní hnízdní sezony dohromady, příjemně je překvapil nejen výsledek celkového počtu hnízdících párů, ale hlavně celkový počet vyvedených mláďat – 87! Z celkového výsledku jsme bohužel museli odečíst dvě mláďata po predaci pravděpodobně liškou obecnou, na druhou stranu, pokud bychom k němu přičetli mláďata z hnízd, která jsme bohužel z časových důvodů nedohledali, nebude příliš troufalé tvrdit, že počet mláďat z letošního roku překročil magickou 100.

Pro zemědělskou oblast okolo města Opavy se jedná o rekordní počet. Rádi bychom si za to připsali zásluhy, ale paradoxně i přes týdny strávené v terénu nemůžeme. Na tak vysoké úspěšnosti hnízdění se v letošním roce nepodílela výraznou měrou stavba ohrádek kolem hnízd, ale odklad žní vlivem nepřízně počasí. Sklizeň pšenice na Opavsku začíná obvykle kolem půlky července, letos začala o přibližně dva týdny později. Zároveň byla většina mláďat v půlce července již značně vyspělá a mnohdy před námi z hnízda už vyletovala. Zásluhy ale můžeme připsat Martinu Miškovskému a Romanu Pechníkovi za počet dohledaných hnízd. Tato dvojice jich nalezla rovných 20.

Vzhledem k vysokému počtu nalezených hnízd jsme letos oslovili několik aktivních kolegů-kroužkovatelů, aby mláďata okroužkovala. Nejen, že jsme jim udělali radost, ale hlavně je okroužkováno 34 mláďat, o kterých bychom mohli později získat zpětnou vazbu. Ve dvou případech jsme také zkusili odchytit dospělé ptáky. Vždy však s maximální ohleduplností k probíhajícímu hnízdění a vlastníkům pozemku. V jednom případě jsme odchytili samce a samci, ve druhém samce, zatímco samice využila odchytovou tyč o průměru několika málo centimetrů jako posed u hnízda.

Jsme rádi, že se nám s postupem času daří navazovat kontakty s místními zemědělci, kteří mají pro ochranu motáka lužního pochopení a vidí v něm pomocníka při boji s hraboši. Je nutné si však uvědomit, že veškerá aktivní ochrana by nemohla probíhat bez lidí, kteří se na úkor svého volného času, povinností pracovního a osobního života druhu věnují. Chtěl bych proto poděkovat svým kolegům, jmenovitě Dušanu Boucnému, Martinu Miškovskému a Romanu Pechníkovi za veškerý čas, jenž druhu na Opavsku obětují. V letošním roce byla naše snaha podpořena programem Českého svazu ochránců přírody Ochrana biodiverzity v rámci projektu Praktická ochrana hnízd silně ohroženého motáka lužního (Circus pygargus) na Opavsku. O dalších faktech úspěšné letošní sezony se budete moci dočíst v dalším čísle pobočkového ornitologického časopisu Acrocephalus (Ostrava).

Text a foto Patrik Molitor
Na rybničních soustavách polského Slezska
23.10.2020
Rybníky se do evropské přírody včlenily jako důležité biotopy, které poskytují vhodné podmínky k hnízdění nebo k odpočinku na tahu řadě ptačích druhů. To však platí v obecném měřítku. Zkušenost ukazuje, že mnohé rybníky v našem regionu zůstávají většinou druhů ptáků vázaných na mokřadní biotopy nepovšimnuty. Smutně vyhlíží hladina mnohahektarového rybníku, kterou si mimo hnízdní sezonu k svému odpočinku vybere jediný pár kachny divoké, zatímco zbytek plochy zeje prázdnotou. Ještě smutněji vypadá vypuštěný podzimní rybník bez jediného zástupce avifauny. Podobným a bohužel četným zážitkům tohoto druhu se neubráníme ani při vycházkách do ptačích oblastí Poodří a Heřmanský stav – Odra – Poolší, přestože mají v rámci regionu z hlediska ochrany přírody neoddiskutovatelnou úlohu.

Jen pár kilometrů severně od českých hranic můžeme podzimní melancholii zahnat pohledem na rybníky kypící životem. Rybniční soustava Wielikąt v Polsku je oblíbenou zastávkou tažných vodních a mokřadních ptáků. O tom, že jsou tyto rybníky z ornitologického hlediska zajímavé nejen co do počtu ptáků hledajících potravu na dně vypuštěných rybníků, ale zejména co do pestrosti druhů, se mohli návštěvníci přesvědčit také uplynulý víkend (17.–18. 10. 2020). Mezi stovkami čejek bylo možné pozorovat několik opozdilých vodoušů tmavých a vodoušů šedých. Jespáci zde byli zastoupeni j. bojovnými, j. obecnými a minimálně jedním jespákem malým. Kulíky reprezentovalo nejméně sedm kulíků bledých. Z větších bahňáků se zde vyskytovaly kolihy velké a snad nejzajímavějším pozorovaným druhem byl aktuální držitel rekordu dálkové migrace břehouš rudý. Také milovníci dravců by si na Wielikątu přišli na své. Kromě krahujce obecného, káně lesní a nejméně jednoho opozdilého motáka pochopa, bylo možno pozorovat lovícího sokola stěhovavého.

Větrné počasí nebylo příznivé pro pozorování sýkořic vousatých, které na sebe upozorňovaly hlasovými projevy. O opravdu dechberoucí zážitek se postaral bukač velký, který nenuceným letem přeletoval rákosiny, v nichž se následně ukryl.

Na dně vypuštěných rybníku hledali potravu nebo odpočinek také běžní zástupci brodivých a racků. Na hladině napuštěných rybníků zase plavali především hojní zástupci vrubozobých.

Asi 15 km severně od Wielikątu se nachází další rybniční soustava: Łężczok. Pravděpodobně díky extenzivnímu hospodaření na rybnících, které jsou součástí stejnojmenné přírodní rezervace, vyhledávají tuto lokalitu především četní zástupci vrubozobých. Z plovavých kachen se zde vyskytovaly desítky čírek obecných a lžičáků pestrých a další běžnější druhy. Větším zástupcům tohoto řádu vévodily husy běločelé a husy tundrové, nejzajímavější bylo pozorování husice rezavé a bernešky bělolící.

Porovnáme-li situaci na rybnících polské a české strany Slezska z hlediska početnosti a pestrosti avifauny na podzimním tahu, patrně se neubráníme pocitu, že za intenzivní hospodaření na naší straně platí příroda vysokou daň.

Článek vznikl na základě návštěvy zmíněných lokalit Jaroslavem Vlachem a Emilem Moravem dne 18. 10. 2020.

Text a foto Emil Morav